Životopis Luboše Hrušky

Mládí

Luboš Hruška se narodil 20. července 1927 v Plzni. V roce 1946 dokončil středoškolská studia a v roce 1946 nastoupil do Vojenské akademie v Hranicích na Moravě. Po neúspěšném pokusu založit protirežimní ilegální skupinu se v roce 1949 rozhodl pro emigraci. Při pokusu o přechod hranice dne 31. října 1949 byl zatčen a uvězněn.

Vězení

Luboš Hruška byl odsouzen k 18 letům těžkého žaláře, zbavení občanských práv a propadnutí veškerého majetku. Za neustálého nelidského zacházení prošel věznicemi Špilberk, Pankrác, Bory, Opavu, Leopoldov, Ruzyni a jáchymovským pracovním táborem Bytíz u Příbrami.

Během vězeňských let se setkal s mnoha vězněnými křesťany, včetně kněží a biskupů, díky jejichž svědectví přijal katolickou víru a nechal se tajně pokřtít tehdejším provinciálem jezuitů P. Františkem Šilhanem, který jej na křest také tajně připravoval. Během více než desetiletého věznění pak složil Luboš Hruška slib, že pokud přežije, přebuduje ovocný sad, který zdědil po rodičích, na památník obětem totality ve formě okrasného parku sloužícímu k ozdravění duše člověka. Do díla se pustil hned po svém propuštění z vězení v r. 1960.

Meditační zahrada

Po návratu z vězení tedy začal na zahradě v Plzni - Doudlevcích pracovat a postupně ji měnil v meditační areál. Pokácel ovocné stromy, upravil terén a při svém dělnickém zaměstnání dojížděl do Průhonic na přednášky o zahradní architektuře. S takto nabytými vědomostmi pak celý sad přebudovával.

Lubošovi Hruškovi šlo především o realizaci nosné duchovní myšlenky budovaného areálu, která by vyjádřila trvalou připomínku utrpení lidí, kteří se postavili totalitním režimům. Rozhodl se pro podobu křížové cesty, protože si uvědomil, že každý člověk, ať věřící či nevěřící, nese životem svůj kříž. Každý má nějakou starost, trápení, s kterým se musí vyrovnat, a Luboš Hruška chtěl, aby zahrada přispěla k tomu, že se s tím smíříme. Abychom svůj kříž brali jako zkoušku, ve které máme obstát. Abychom tento kříž poctivě, důstojně a s pokorou donesli k poslednímu soudu. Proto je památník ve formě křížové cesty.

Křížová cesta

Záměr vybudovat křížovou cestu nezůstal utajen, proto Luboš Hruška své dílo v letech 1987 – 1989 realizoval za stálého dozoru StB.

Pro svoji myšlenku získal akademického sochaře Romana Podrázského z Přibyslavi, který byl ochoten zdarma vytvořit 12 unikátních pískovcových plastik pro 14 zastavení křížové cesty. Na realizaci křížové cesty nebylo možné za vlády komunistů získat povolení, navzdory tomu Luboš Hruška riskoval odvoz 12 kusů pískovcových kvádrů z Hořic v Podkrkonoší nejprve do dílny Romana Podrázského v Přibyslavi a po zpracování další převoz do Plzně. Veškeré náklady hradil ze svého dělnického platu. Sochy byly na zahradě instalovány v letech 1987 – 1991.

Kaple

Po listopadu 1989 byl areál dokončen stavbou kaple, která je dílem architektů J. Soukupa a J. Opla. Pro její realizaci a především pro získání podpory dobrovolných dárců založil Luboš Hruška Nadaci Památníku obětem zla. Kaple je zasvěcena sv. Maxmiliánu Kolbemu. Tento polský kněz se obětoval za již určeného vězně, otce tří dětí, a podstoupil dobrovolně smrt popravou v nacistickém koncentračním táboře Osvětimi.

Památník obětem zla

V roce 1995 Luboš Hruška předal dokončený areál Meditační zahrady do vlastnictví biskupství plzeňského, které se zavázalo ho nadále provozovat ve stejném duchu. Díky tomu dnes slouží kaple i celý areál všem návštěvníkům k církevním i kulturním účelům.

Rodina

Bez hluboké víry Luboše Hrušky a jeho důvěry v Boží záměr by se jen těžko dosáhlo dokončení areálu. Na této cestě víry jej duchovně doprovázel františkán P. Michal Pometlo.

Velkou oporou byla Luboši Hruškovi jeho rodina - syn Michal, dcera Jana a syn Petr, který se v r. 1994 stal katolickým knězem, především však jeho žena Lída, která jej doprovázela po celý společný život v dobrém i ve zlém, od seznámení se po návratu z vězení a svatby v r. 1961, přes zklamané naděje Pražského jara 1968, léta normalizace, počátky demokracie až k počátkům jeho fyzické bezmoci na podzim r. 2005.

Poslední téměř dva roky svého života strávil Luboš Hruška upoután na lůžko. Jeho žena Lída o něj pečovala, dokud jí síly stačily, posléze však i její těžké onemocnění způsobilo, že jej 29. listopadu 2006 předešla na věčnost. Těžce nemocen, ale za dobré mysli, ji pak Luboš Hruška následoval o sedm měsíců později, 30. června 2007, několik  týdnů před svými 80. narozeninami.

Vyznamenání

Za své celoživotní dílo byl Luboš Hruška vyznamenán řadou cen. Je např. nositelem Historické pečetě města Plzně (1992), Ceny města Plzně (1994), Řádu T. G. Masaryka uděleného prezidentem České republiky v r. 2002, Medaile Vojenského sdružení rehabilitovaných (2003), Ceny hejtmana Plzeňského kraje za občanskou statečnost (2003) či Čestného občanství města Plzně (2006). Po Lubošovi Hruškovi byla také v roce 1999 pojmenována planetka (18841) Hruška objevená astronomy ing. Janou Tichou a Milošem Tichým z observatoře Kleť. V den pohřbu, 9. července 2007, mu byl in memoriam udělen zlatý Záslužný kříž ministra obrany.